potopa 5

21. července 2009 v 18:35 |  Potopa
Sasuke sklidil ze stolu talíř s hrnkem, které následně i umyl a uložil na jejich původní místa. Vlastně ani hlad neměl, jen prostě chtěl počkat, až Naruto usne. Pak se přece nic stát nemusí...Rozhodně nechtěl jejich přátelství, které se konečně dalo do kupy, pokazit svými tajnými city. V maskování a potlačování emocí byl hvězda, dokáže to i teď.
,Tak proč jsem si sakra nelehl na gauč? Proč jsem mu na spaní nepůjčil alespoň něco? Proč jsem mu vůbec nabídl, aby u mě přespal?´ Všechny ty otázky, které mu vířily hlavou a neměly konce, byly ovšem naprosto zbytečné- Sasuke moc dobře znal odpovědi. Už dlouho nebyl takhle nervózní- snad ještě více než sám Naruto. Na rozdíl od něj to dokázal skrýt maskou lhostejnosti. Na Narutovi ihned poznal, že si neví rady a netuší, jak se má chovat. Ani se mu nedivil, sám žasnul nad svým sentimentálním chováním.
Zaposlouchal se do ticha bytu, na které byl tak zvyklý. Teď to ovšem bylo jiné- poprvé za deset let tu nebyl večer sám. Jak zvláštní a přitom vzrušující pocit. Teprve teď si uvědomoval, jak moc mu něčí přítomnost chyběla.
,Proč ale zrovna Naruto?´ Na tuhle otázku přesnou odpověď neznal a nikdy znát nebude. Věděl jen, že Naruto má něco, co ostatním chybí. Má k němu už kvůli minulosti ze všech nejblíže. Nedokázal se bez něj život představit a občas se přistihl, jak vzpomíná na časy, kdy si s Narutem navzájem dělali naschvály. V poslední době ale u sebe i druhého chlapce zaregistroval změny v chování, které si neuměl vysvětlit. Teprve nedávno mu to u svého případu došlo...
Když už si byl jistý, že Naruto spí- přece jen, zdál se dost unavený-, zhasnul v kuchyni a přešel ke dveřím do svého pokoje. Zhluboka se nadechl a třesoucí se ruku nenuceně položil na železnou kliku. Jeho nervozita stoupala, připadal si jako vetřelec- ve svém vlastním bytě! Jak směšné...
,No tak, seber se, tohle přeci nejsi ty!´
Opatrně stiskl kliku a trochu pootevřel dveře. Nakoukl dovnitř, ale i přes šero, které nemělo daleko do tmy, viděl, jak Naruto pravidelně oddechuje. V tichosti a s úsměvem jako kočka vklouzl dovnitř. Našlapoval jako kočka, nechtěl, aby se jeho host vzbudil. Když spal, vypadal opravdu k pomilování...
Aniž by si uvědomil, jak o svém příteli smýšlí, přešel k posteli a posadil se na ni. Lehce se pod jeho váhou prohnula a zaúpěla, Naruto se však jen zneklidněně zavrtěl a spal dál. Sasuke se nad tím pousmál.
,Toho by nevzbudil ani konec světa,´ pomyslel si, pak se ale ušklíbl. ,Tedy kromě jednoho...´ Dál už na nic nečekal, shodil ze sebe triko a kalhoty, položil je vedle Narutova oblečení na zem a znovu si sedl. Poodhrnul deku Narutovi k pasu a opět se při pohledu na jeho spodní prádlo neubránil úsměvu. To jej dělalo snad ještě rozkošnějším, než byl...Vlezl si k němu pod deku a taktéž se do ní zachumlal. Naruto byl k němu otočený zády s čelem u stěny, Sasuke se však natočil k němu. Znal Narutovu slabinu, která by se měla projevit za několik málo hodin, alespoň v to doufal. Mezitím se ale rozhodl si přece jen na chvíli odpočinout. Byl taky unavený z běhu s Narutem v náručí...Při té vzpomínce pocítil lehké mravenčení v břiše. Víčka mu ztěžkla, proto zavřel oči, alespoň na chvíli zapomněl na Narutovu přítomnost a co nevidět usnul bezesným spánkem, který ovšem neměl trvat dlouho.
***
Jak Sasuke předpověděl, asi kolem půlnoci se strhla bouřka a Naruto v tu dobu seděl na posteli, natlačený do rohu a tiskl si deku u brady, nehledě na to, že Sasukeho tak přikryl úplně celého i s hlavou. Uchihy vedle sebe si ale vůbec nevšímal, jen očima vytřeštěnýma dokořán sledoval z okna dění na černé obloze, kterou tu a tam proťal zářivý, klikatý blesk doprovázený ohlušujícím hromem. Teď už Sasukeho slova, k jeho nelibosti, pochopil- tím, že se dnes nevyspí, nemyslel nic...perverzního. Jak se ale mohl kruci dozvědět o jeho nevýslovném strachu z bouřek, to netušil, a teď se tím ani příliš nezaobíral. Nenáviděl bouřky stejně, jako miloval ramen, což je tedy docela síla. Byl vděčný své blbosti, díky které se ocitl tady, na posteli vedle Sasukeho. Spícího Sasukeho, nutno podotknout. Tak si to alespoň Naruto myslel. Hromy nabývaly na síle a nejednou se až roztřásly okenice Sasukeho pokoje. I když byl Naruto na pokraji zhroucení, byl rád, že není sám. Sasukeho přítomnost mu dodávala kapku odvahy, ale ne tolik, aby byl schopen bouřku přestat vnímat a usnout. Pravda, bouřky v Konoze časté nebyly a Naruto si už mnohokrát říkal, že příště se bouřce postaví, že se není čeho bát, ovšem pokaždé zklamal. Postavil by se jak Orochimarovi, tak i celé Akatsuki skvadře, ale říct mu, že se blíží bouřka, sesype se jako uzlíček nervů.
Když Naruto začal přemýšlet, jestli vzbudit Sasukeho a nechat se tak ponížit, nebo se jít raději oběsit, usmálo se na něj štěstí. Bouřka sice nepřestala, to zase ne, ale hrouda pod peřinou vedle něj se začala všelijak vrtět.
,,Naruto?" zamžoural Sasuke rozespale, když se konečně vyhrabal zpod deky. ,,Proč nespíš? Pod tou dekou je hrozné vedro..." Natáhl se a rozsvítil lampičku na nočním stolku.
,,Moc vtipný, nehraj si na hloupého, moc dobře to víš!" vyštěknul Naruto naoko podrážděně, ale ulevilo se mu. Napůl. Sasuke natočil hlavu na stranu v nechápavém gestu, které bylo přesvědčivější, než se mohlo na první pohled zdát.
,,A co že to mám vědět?" optal se opatrně, i on poznal, že Naruto nemá svůj den (nebo spíš noc). Popravdě, takhle ho viděl jen jednou, když ztratil stravenku k Ichiraku ramen, to pak s ním bylo k nevydržení celý den.
,,Že se bojím bouřek, ty hňupe! Proto jsi říkal, že se dnes nevyspím, věděl jsi to a neřekl mi o tom!" probodl ho Naruto očima plnýma slz a pomalu začínal propadat hysterii. Moc dobře věděl, že se chová jako uražená ženská, ale prostě si nemohl pomoci. Ať už byl jakkoli mimo, nemohl nepostřehnout, jak je Sasuke zmatený. Upřímně, pochyboval, že kdy chodil do dramatického kroužku.
,,Promiň, Naruto, ale já opravdu nevím, o čem to mluvíš. Opravdu máš strach z bouřek?" Na Sasukeho tvář se vloudil potutelný, skoro by se dalo říci škodolibý úsměv. Naruto celý ztuhl, následně zrudnul a hned nato měl chuť si pár pěkných vrazit.
,Tohle se opravdu může stát jedině mě...´ pomyslel si trpce a pokusil se o vítězoslavný úšklebek. Přestože se mu ještě stále klepaly ruce a tiskl se ustrašeně k rohu, pobaveně se zasmál.
,,Sasuke, neříkej mi, žes na to skočil! Já a bát se? Bouřky?! Prosím tě, co by se mi asi tak mohlo při tak hrozivé bouřce stát?" Sasukemu bylo nanic z jeho falešného, pisklavého smíchu. Nic však neříkal, jen se mátožně posadil vedle Naruta a opřel se o stěnu. Nepotřeboval slova, jen čekal. Naruto na něj podezřívavě hleděl a snažil se tomu přijít na kloub, ovšem odpověď přišla dříve, než čekal.
Narutův vystrašený výkřik téměř zanikl v dalším hromu. Když Naruto opět otevřel oči, s úžasem zjistil, že má obličej zabořený do Sasukeho hrudi a že ho křečovitě objímá kolem pasu. Jen tak-tak stihl zabránit dalšímu, tentokrát překvapenému výjeku a odtáhl se od značně zaskočeného Sasukeho stejně rychle, jako se u něj objevil. Zády znovu narazil na roh a i v mdlém světle stolní lampičky byl vidět šarlatový nádech, který dostaly jeho tváře. Když Sasuke překonal počáteční šok, neubránil se úsměvu, po kterém Naruto zrudl ještě více.
,,P-promiň, nechtěl jsem, vážně se o-omlouvám," koktal rozpačitě a nebýt Sasukeho, který jej přerušil, omlouval by se mu snad do rána.
,,Takže se bouřky nebojíš? Mám takový...pocit, že opak je pravdou. Poslyš, Naruto, za to se přece nemusíš stydět."
,,N-ne?" užasl Naruto a zatvářil se tak rozkošně, že Sasukeho opět popadla ta zakázaná touha.
,,Ne," usmál se na něj a spokojeně sledoval, jak mu Naruto nejistě úsměv oplácí. Odtrhl oči od těch jeho a začal si prohlížet jeho stíny pokryté tělo. Bylo vidět, že hodně trénuje, i v tom neúplném světle se mu krásně rýsovaly svaly. A nějakou náhodou, Naruto právě myslel úplně na to samé.
,,Poslyš-"
,,Poslyš-"
Oba ihned zmlkli a zrozpačitěli
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama