Skola lasky 2

21. července 2009 v 18:32 |  Škola Lásky
Naruto nervózně pochodoval sem a tam po svém pokoji a nevěděl si rady. Už od rána mu to vrtalo hlavou, ale na žádné přijatelné řešení nebyl s to přijít. Jak jí to jen říct, aniž by ranil její city? Nemůže tam jít, prostě nemůže. Věděl, že to není správné, měl Hinatu rád, i když byla pro něm až moc tichá a zakřiknutá. Ale i kdyby tam chtěl jít...Musel si, ač nerad, přiznat, že měl nad ním Sasuke po včerejšku určitou moc. K jeho smůle, tmavovlasý chlapec znal jisté...přesvědčovací metody, kterým Naruto nedokázal vzdorovat.
Naruto se na místě zastavil a začal přemýšlet, proč si s tím rande dělá takovou hlavu.
,,Prostě za ní půjdu a řeknu jí...Řeknu jí..." Tady se sekl. Co jí vlastně chce říct? Má si něco vymyslet, nebo jí říct pravdu? Přešel k zrcadlu nad nočním stolkem a upřeně se do něj zahleděl.
,,Hinato, musím ti něco říct. Na to rande s tebou jít nemůžu, protože miluju Sa-Sasukeho." V zrcadle viděl sám sebe, jak rudne, a divoce potřásl hlavou. Ne, takhle by to nešlo. Nemohl by jí to takhle otevřeně říct. Měl neblahý pocit, že by tím Hinatě mohl způsobit srdeční zástavu nebo přinejmenším nějaký záchvat. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že by si pak o něm nemyslela nic špatného, mnohem horší by bylo, kdyby to měl říct Sakuře (při té představě ho až zamrazilo), ale chyba byla taky v něm. Měl prostě strach. Bál se, jak to ostatní přijmou.
Povzdychl si a začal zkoumat svůj odraz v zrcadle. Bylo už pozdní odpoledne, avšak on na sobě měl ještě pyžamo s medvědím vzorem a navíc si ještě nezašel na ramen. Naposledy si dal na jídlo...Co že si to vlastně dal? Při tom všem přemýšlení ani nepostřehl, co jí. Jedno však věděl- měl znovu hlad. Očima se vyhýbal své posteli a vyšel z pokoje směrem do kuchyně. Kdykoli se na ni podíval, myšlenky mu zabloudily k Sasukemu a dnešnímu plánovanému doučování, a pak už dlouho nemohl myslet na nic jiného.
Zatímco prohledával kuchyň a doufal, že najde něco neprošlého a poživatelného, rozhodl se, že se půjde projít. Může si zajít na poslední chvíli na ramen a taky si potřeboval provětrat hlavu.
Jak tušil, u sebe doma nic k jídlu nenašel, a tak se běžel převléknout do něčeho formálnějšího a vyběhl ven se svou žabí peněženkou dříve, než ručičky jeho nástěnných hodin stihly oznámit šestou hodinu.
***
Bylo už půl sedmé a Naruto se již s plným břichem a o něco lehčí peněženkou loudal po Konoze. Moc dobře věděl, že se jeho osudná hodina, jak ji sám nazval, neskutečně rychle blíží. Měl jen jednu možnost; na něco se vymluvit. Jenže na co? Hlídání nějakého spratka, aby si přivydělal? To znělo dost nepravděpodobně *to už by to mohlo být i naopak*. Trénování nové techniky? Nevěrohodná výmluva. Nebo taky by mohl-
,,Naruto?" ozval se za osloveným chlapcem jemný dívčí hlásek, který se z žádným jiným nedal zaměnit. Naruto polekaně nadskočil a otočil se tak prudce, že na malý okamžik ztratil rovnováhu.
,,Hi-Hinato!" vydechl překvapeně a pohlédl do fialkových očí červenající se dívky stojící před ním ve své obvyklé póze. ,,C-co tady děláš?"
,,No, víš...Já...Jen jsem se tu procházela," vydala ze sebe Hinata Hyuuga a nesměle se na chlapce usmála. Naruto pocítil výčitky svědomí a nasucho polkl. Cítil se jako ten nejhorší bídák v celé vesnici a bylo mu rozkošné Hinaty líto. Ona jediná jím nikdy ani na chvíli neopovrhovala a vždy mu věřila. Dlužil jí hodně, ani si doopravdy neuvědomoval, jak moc by si jí měl vážit, a on ji teď musí odmítnout.
,,Hinato, musím ti něco říct. Je mi to opravdu moc líto, ale..."
,,Ty dnes nemůžeš, že ano?" přerušila ho Hinata s kapkou zklamání v hlase, ale i přesto se dál statečně usmívala. Narutovi uvízla další slova v hrdle a chvíli ze sebe nebyl schopen vydal ani hlásku.
,,Promiň," sklopil zahanbeně hlavu a bylo na něm vidět, že ho to upřímně mrzí.
,,To nic, Naruto. Mě to nevadí. Já to chápu," přikyvovala Hinata a visela na Narutovi očima. Byla tak ráda, že konečně mluví se svým idolem jako rovná s rovným, že si jeho odmítnutí uvědomovala jen okrajově.
,,Mám tě rád, Hinato." Pousmál se, když viděl, jak dívka jako na povel zrudla do té nejsytější červené. ,,Moc mi na tobě záleží, opravdu. Mám tě z holek nejraději, nejsi jako ty ostatní fanynky bez mozku. Ale...Na to rande s tebou jít nemůžu, promiň." Sklonil se k ní, letmo ji políbil na líčko a odcházel pryč. Za sebou nechal roztřesenou Hinatu, která se jen tak-tak držela na nohou s očima vytřeštěnýma dokořán.
,,Měj se," zašeptal Naruto spíše už pro sebe, než zašel za roh jednoho z domů. Tam, v liduprázdné uličce, ho čekalo další překvapení.
,,Já snad ještě začnu žárlit," arogantní, lehce pobavený hlas, který v něm vyvolal nenadálý ohňostroj emocí. Dnes už podruhé sebou polekaně trhl a pohlédl do obličeje svého přítele. Sasuke, který, jako vždy, vypadal úchvatně. Zády se opíral o zeď domu, ruce založené na prsou, ve tváři výraz napůl naštvaný, napůl toužebný, a lehký vítr si pohrával s jeho uhlově černými vlasy.
,,Co tady děláš?" užasl Naruto a v duchu uklidňoval své splašené srdce. ,,Nechceš mi snad říct, že jsi mě špehoval?"
,,A co když ano a všechno jsem viděl?" nadzvedl Sasuke vyzývavě obočí, narovnal se a přešel až k němu. ,,Přece jsem ti řekl, že patříš jen mě, nebo jsi na to snad zapomněl? Rád ti to znovu připomenu." Znemožnil Narutovi jakékoli pokusy o obranu a dříve, než světlovlasý chlapec stačil cokoliv namítnout, se mu rty přisál na citlivé místo na krku, které se mu podařilo objevit včera večer. Naruto přivřel oči a omotal své ruce kolem Sasukeho krku, aby si ho mohl k sobě přitáhnout blíž.
Do reality je vrátilo až čísi zalapání po dechu. Naruto by od Sasukeho nejraději odskočil na míle daleko, v tom mu ovšem bránila zeď, a tak se mohl jen vyděšeně dívat, jak na rohu uličky stojí nadmíru užaslá Hinata.
Sasuke si zachoval chladnou mysl a pomalu zvedl od Naruta hlavu. Dál si ho ale držel u těla, aby tím dal dívce jasně najevo, že tenhle blonďatý poklad je jen jeho.
,,Ahoj, Hinato," usmál se na ni a se značným pobavením sledoval, jak dívka těká očima z jednoho na druhého a opět rudne.
,,A-ahoj, Sasuke...Naruto, s-spadla ti peněženka," vykoktala ze sebe a natáhla před sebe s mírným úsměvem ruku s žabí peněženkou, o které nebylo pochyb, že opravdu patří Narutovi. Chlapec se vyvlékl ze Sasukeho sevření a váhavě si od ní převzal svou milovanou věc.
,,Díky, eh..." Na nic víc se rozpačitý a lehce zarudlý Naruto nezmohl. Hinata chvíli čekala na vysvětlení, ale když viděla, že se k Naruto k ničemu nemá, tentokrát se toho chopila ona. Když ho před sebou viděla, jak neví, kam s očima, jak se nervózně pohupuje dopředu a dozadu, jakoby si ti dva jen projednou vyměnili role.
,,Tak už to všechno chápu," usmála se na něj a Sasukeho zářivě, čímž oba vyvedla z míry. ,,Mohl jsi mi to říct rovnou, Naruto. Copak sis myslel, že mi to bude vadit?" Naruto s pusou lehce dokořán, stejně jako naprosto vyjevený Sasuke, přikývl na souhlas.
,,Vlastně je to docela roztomilé. Přeju vám to, když jste spolu šťastní," poznamenala a dál se culila. Musela přiznat, že jim to spolu slušelo. ,,Jsem mnohem radši, že to není třeba Sakura. Tak...se oba mějte!" Než se dvojice chlapců nadála, byla Hinata pryč. Ještě hodnou chvíli oba dva zírali na místo, kde ještě před okamžikem stála jindy nesmělá a stydlivá dívka z klanu Hyuuga.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama