Skola lasky 3

21. července 2009 v 18:32 |  Škola Lásky
,,Byla to opravdu ona?" zeptal se Naruto nejistě Sasukeho směrem, ale ten už měl v hlavě jiné věci, které neměly s Hinatou pranic společného.
,,Nech to plavat. Už bude sedm hodin, víš, co to znamená?" zablýsklo se mu v očích a zezadu ho objal, přičemž se mu jedna jeho ruka nebezpečně sunula směrem dolů.
,,Zkus se krotit, jsme na ulici, kde na nás mají všichni perfektní výhled," zavrčel Naruto, zatnul zuby a znovu se zklamanému Sasukemu vysmekl.
,,Můžu snad já za to, že jsi tak přitažlivý?" bránil se Sasuke s úšklebkem a dohonil červenajícího se Naruta.
,,Tak co, už sis vzpomněl, proč je dnešní sedmá hodina tak důležitá?" dloubl do něj loktem, když spolu mířili k Narutovu domu. Naruto se zamyslel.
,,Znamená to, že mi už skončil večerníček? Zkusil s nevinným úsměvem a tím doháněl Sasukeho k šílenství.
,,Ne, tohle na mysli rozhodně nemám. Zkus hádat znovu. Když zapojíš hlavu a vzpomínky na včerejšek, není to tak těžké."
,,Hm, říkáš vzpomínky? To bude asi čas zajít si k Ichiraku ramen, že? Já už sice pár misek měl, ale neuškodí zajít tam znova..." To už bylo na Sasukeho příliš. Zrovna když kolem nich procházel Kiba se svým psem Akamarem na kapuci a chtěl je oba pozdravit, Sasuke Naruta zastavil a vášnivě ho políbil.
,,Já ti říkal, že si vzpomeneš," zašeptal Sasuke pobaveně, když jim Kiba, který nejprve zrudl a pak ošklivě zezelenal, urychleně zmizel z dohledu.
,,Sasuke!" vyhrkl Naruto pobouřeně a věnoval svému příteli vyčítavý pohled. ,,To snad nemyslíš vážně! Proč jsi to udělal?!"
,,No no no, uklidni se. Měl sis odpustit ten večerníček. Tak, už sis určitě vzpomněl, nemám pravdu?" Sasuke neskrýval své pobavení a měl sto chutí to zopakovat. Nejraději by teď hned zašel za Sakurou domů, zaklepal a přímo před ní Naruta políbil. Věděl ovšem, že na tohle by Naruto nikdy nepřistoupil.
,,Ne, nevzpomněl jsem si!" trval Naruto na svém a nasupeně pokračoval v cestě domů tak, že se Sasuke musel málem dát do běhu, aby mu stačil.
,,Opravdu ne?" ujišťoval se, chytl ho za ruku a propletl s ním prsty. ,,Naruto, znám v Konoze plno zapadlých uliček, kde ti to můžu připomenout. Znovu," dodal a koutkem oka sledoval chlapcovy opět zarudlé tváře. Naruto mu ruku vyškubl a ještě přidal do kroku. Měl toho plné zuby, potřeboval se rychle dostat i se Sasukem pryč. Moc dobře si uvědomoval, co s ním jeho slova a doteky dělají, taky proto byl tak nabručený. V duchu mu za tohle sliboval pomstu a v hlavě se mu rodila představa, jak mučí Sasukeho způsobem, kterým včera přemluvil on Naruta.
Zatímco byl pohroužený do svých vlastních myšlenek, Sasuke se zastavil na místě. Až když byl na konci ulice, všiml si Naruto jeho nepřítomnosti a ohlédl se po něm.
,,Tak sis to rozmyslel?" zvolal k němu a vztek ho okamžitě přešel. Trochu se lekl- že by ho něčím opravdu naštval...?
,,To bys rád, co? Ale ty už se mě nezbavíš, Naruto, budu tvou noční můrou," ušklíbl se Sasuke a dál stál na místě.
,,A proč ses zastavil?"
,,No, já myslel, že bydlíš tady," pokrčil rameny a prstem ukázal na dům před sebou. Naruto si ho pochybovačně prohlédl, ale pak se jeho výraz změnil v užaslý, když zjistil, že má Sasuke úplnou pravdu- byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml vlastního hnízda! Čeho si všiml, bylo Sasukeho samolibé křenění, a zase ho popadl vztek. Kdo si vůbec myslí, že je?!
Jen něco nevrlého nabručel jako odpověď, vrazil si ruce do kapes kalhot a přišoural se zpátky ke svému příteli. Jakmile se ocitl vedle něj, Sasuke se na něj pověsil a naklonil se k němu.
,,Takhle uražený jsi k sežrání," zašeptal mu toužebně do ucha a Naruto se roztřásl, když jej ovanul Sasukeho horký dech. Čím to, že s ním může tak snadno manipulovat? Nelíbilo se mu, co s ním dělá samotná Uchihova přítomnost, natož pak jeho dotyky, ale neměl sílu mu vzdorovat. Moc by chtěl, opravdu moc, ale ať dělal co dělal, pokaždé snadno podlehl a nechal Sasukeho, ať si dělá, co chce. Ani v nejmenším nepochyboval, že dnes to nebude jinak- po včerejšku se večera nemohl dočkat. Připadal si jako posedlý, na ramenu byl jen jednou a navíc se celý den příšerně nudil- byl to ten nejdelší den v jeho životě.
Zašmátral v kapse, aby mohl vylovit klíče. Ani netušil jak, Sasuke mu klíč netrpělivě z ruky vyškubl z ruky a než se nadál, oba stáli v chodbičce bytu, dveře za nimi zavřené. Naruto očekával, že se na něj Sasuke ihned vrhne a byl na to i připravený, ale upřímně ho překvapil fakt, že už tam stáli více jak tři vteřiny a pořád se nic nedělo. Když se však podíval Sasukemu do očí, viděl v nich stejný chtíč, který se pomalu zmocňoval i jeho. Okamžitě si vzpomněl na Sasukeho včerejší slova- ,Musíš zkoušet převzít iniciativu´. No jo, ale jak to udělat, když nad ním má ten černovlasý rádoby anděl takovou moc? Poprvé byl Naruto přesvědčený o tom, že se může s klidným svědomím vzdát- tady by byla vzpoura jen mrháním času.
Dříve než mohl Sasuke něco říct, vzpoměl si Naruto na svůj původní plán.
,To bude něco,´ pomyslel si s úšklebkem. ,Sasuke bude ještě litovat, že mě naštval.´
,,Půjdu se najíst," oznámil s kamenným výrazem a se Sasukem v patách šel do kuchyně.
,,Pokud vím, už jsi jedl," poznamenal Sasuke, když se posadil ke stolu, zatímco Naruto stál u linky a otevíral a zpětně zavíral jednotlivé skříňky.
,,Asi mě neznáš tak dobře, jak sis myslel," pokrčil světlovlasý chlapec rameny a i jeho samotného překvapilo, jak snadné je takhle se k Uchihovi chovat. Však co, jednou za čas by si to přece mohl zasloužit, no ne?
,,Nejspíš." Sasuke si stále hlídal svůj klidný a hluboký hlas, až by jeden řekl, že ho Narutův chladný přístup nijak nevyvedl z míry. Nemohl říct, že to nečekal- každý hrál svou hru.
,,Na co myslíš?" prolomil Sasuke to dusivé ticho, které v bytě vládlo bezmála deset minut. Bylo to neobvyklé, hlavně když byl přítomen Uzumaki Naruto.
,,Na Hinatu," odvětil stroze světlovlasý chlapec sedící naproti němu se zavřenýma očima. Přestože to nemohl vidět, cítil, že tahle odpověď Sasukeho příliš nepotěšila. Právě naopak, Uchiha se nebezpečně mračil a doslova Naruta probodával pohledem. Naruto si to moc dobře uvědomoval, ale stále přiléval do ohně i za cenu toho, že se pravděpodobně ošklivě spálí.
,,Chudák holka, měl bych ji pak pozvat na ramen a za to všechno se jí omluvit," přemýšlel nahlas a nasadil dramatický tón hlasu, až to znělo téměř přesvědčivě. Na chvíli se odmlčel a se stále zavřenýma očima čekal nějakou odezvu, ale ono se nic nedělo. Opatrně tedy pootevřel jedno oko a vyhledal si Sasukeho. Jak s překvapením zjistil, černovlasý chlapec seděl stále na svém místě a dokonce mu na tváři hrál lehký úsměv.
,,To bys nejspíš měl," přitakal, založil si ruce na prsou a pobaveně sledoval, jak Narutovi klesá čelist. ,,A já bych se nejspíš měl jít omluvit naší kamarádce Sakuře za to, jak jsem se k ní celou tu dobu choval. Chudinka malá, je do mě tolik zamilovaná, mohl bych ji alespoň jednou někam pozvat ven, třeba na dlouho veřerní procházku lesem..." přejímal dál, a přestože se mu při těchto slovech pořádně zvedal žaludek, za ten pohled na svého přítele i ta nevolnost stála za to.
,,Tak to ne!" vykřikl Naruto pohoršeně a vyskočil tak prudce, až židli, na které seděl, povalil s hlasitým "bum" na podlahu. Tváře měl zarudlé, v očích vražedný pohled a ruce sevřené v pěst se mu nekontrolovaně třásly hněvem. Moc dobře si uvědomoval, že si s ním Sasuke jen hraje, na to ho znal až moc dobře. Věděl, že by raději vychlemtal láhev Sava, než aby šel někam se Sakurou, ale už jen ta představa ho doháněla téměř na pokraj šílenství.
,,Pročpak ne?" podivil se Sasuke naoko užasle a vychutnával si Narutovo rozhořčení.
,,Protože jsi jen můj, vzpomínáš?! Jsi můj a nikomu, natož pak Sakuře, tě nedám!" zasyčel Naruto, ale při svém monologu byl rudý jako rajče. Jak je možný, že Sasukemu vyslovení- a i praktikování- těchto vět nedělá sebemenší problém, zatímco on upadá do rozpaků? Pak se není čemu divit, že ho nikdo nebre vážně!
,,Opravdu? Jsem jen tvůj?" opakoval Sasuke s širokým vítězoslavným úsměvem, ta představa se mu velice líbila. Naruto opatrně přikývl, v obličeji stále výraz odhodlání.
,,Jo, jen můj a ničí jiný," zamumlal téměř neslyšně a uhnul pohledem k zemi. Zavřel oči a čekal, co na to Sasuke řekne, ale slyšel pouze jeho uchechtnutí. Nastalo ticho, a pak...
,,Zopakuj to ještě..." Naruta zezadu na krku ovanul horký dech a světlovlasý chlapec málem vyletěl z kůže. Chtěl se k němu otočit čelem, v tom mu však bránily Sasukeho ruce, které ho pevně objímaly.
,,Vůbec jsem tě neslyšel," namítl Naruto se zatajeným dechem a Uchihovu prosbu ignoroval. To, jak k němu byl Sasuke přitisknutý, v něm vyvolávalo pocity, jaké by s nikým jiným cítit nemohl.
,,Neříkej mi, že tě to překvapuje," pousmál se Sasuke a stisk kolem Narutova pasu zesílil. Naplno se usmál až tehdy, kdy Narutovi unikl tichý povzdech. Blonďáček mu musel dát za pravdu, nemělo by ho to překvapovat, ale svému splašenému srdci nedokázal poručit.
,,Prosím, zopakuj to," hučel do něj Sasuke, ale Naruto zavrtěl rukou.
,,Ne!"
,,No tak, Naruto..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama